Beznadejny koniec lasky
Ludia prosim vas ,,aj keby to vyzeralo s tou laskou sebamensie zle nikdy nespravte nic podobne ako chalan v tomto pribehu....
Nešťastný přicházíš domů. Zrovna se s tebou rozešla holka, kterou nadevše miluješ. Před očima máš černá kola a nemůžeš dýchat. Obličej bílý jako papír schováváš do dlaní. Je ti strašně zle. Nevíš, co máš dělat, jsi naprosto bezmocný a dezorientovaný. Řekla ti sbohem a jako důvod uvedla, že už tě nemiluje. Kdyby to bylo kvůli někomu jinému, pochopil bys to snáz. Ale takhle. Jak tě největší láska tvého života, tvoje zlatíčko mohlo přestat milovat? To je proti zákonům zdravého rozumu. Teprve, když za sebou zavíráš dveře od bytu, vytrysknou ti slzy. Hořké kapičky ti stékají po křídově bledých tvářích.
Letmo pozdravíš mamku vařící v kuchyni a zavíráš se ve svém pokoji. S obličejem v dlaních sedíš schoulený v koutu a přemýšlíš o krutosti života. Sedíš a je ti opravdu mizerně, jako by tě přejel vlak. Ale nejhorší je, že nevíš, cos provedl. Tvůj sladký miláček tě zranil, podkopl ti nohy v největším rozletu. Své srdce halíš do černého rubáše zármutku a beznaděje. Už nikdy nechceš milovat, protože to bolí.
Vzpomínáš
na všechno, co jste spolu prožili a do očí se ti hrne nová várka slz.
Nesnesitelná bolest svírá tvou hruď a máš pocit, že to nevydržíš. Nejde
to.
Zasouváš ruku do kapsy a hledáš. Hledáš svůj nůž, aby sis
podřezal žíly. Avšak, zalije tě ještě větší vlna beznaděje, když
zjišťuješ, že ho nemáš. Ztratils ho.
Co teď? Vyhédneš z okna, ale
pád z druhého patra by ti pravděpodobně nepomohl, jen by tě zmrzačil.
Sedíš a nevíš kudy kam. Svět ti připadá černější než v nejhlubší noci,
kdy nesvítí jediná hvězdička. Znovu vyhlédneš z okna na zamračenou
oblohu, po které se ženou bouřková mračna. Celý tvůj svět je černá
propast smutku a bezmocnosti.
Rukávem stíráš nejnovější slzy a s
pevným rozhodnutím usedáš ke stolu. Bereš bílý papír a píšeš na něj
poslední rozloučení. Papír vkládáš do obálky a nadpisuješ adresu svého
krutého miláčka. Vycházíš z domu a dopis vhazuješ do schránky pro
odeslanou poštu.
Nové slzy se ti kutálí po tvářích, ale odhodlaně
pokračuješ dále po ulici, kam tě nohy nesou. Ocitáš se u řeky a spásný
nápad zaplaví tvou mysl. Dojdeš doprostřed mostu, který se vine přes
hnědou řeku, a zastavíš se. Z náprsní kapsy vytahuješ její fotku. Je
tak krásná, taková líbezná víla. Lehce ji políbíš a zašeptáš poslední
"Sbohem".
Znovu fotografii ukrýváš v kapse na levé straně, u srdce.
Přelézáš zábradlí, nakláníš se a chvíli sleduješ bouřková mračna a
blesky křižující se ti nad hlavou. Jemný drobný déšť ti smáčí uslzenou
tvář a mísí se se slanými slzami.
Pohlédneš dolů, pod sebe do hlubin
dravé vody, nad kterou se líně povaluje hustá mlha. V duchu si
představíš obličej své milé a pouštíš se. Lehce to šplouchne a je konec
Milá otevírá dopis jí určený se slzami v očích. Už ví, co jsi udělal.
Že jsi obětoval život pro lásku. Pro ni. Před očima se jí objeví tvé
poslední řádky:
Mou tvář smutek halí,
že jsi odešla, a sama.
Navždycky nez zábrany
budeš mnou milována.
DinozoNCIS
nadherne ale smutne :(
(zuzu, 29. 8. 2011 0:01)